Hlavní a nejúčinnější ochranné opatření před hmotnými škodami tvoří systém ochrany před bleskem (LPS). Je obvykle složen ze dvou systémů: vnějšího a vnitřního systému ochrany před bleskem.
Na obrázku můžete vidět důsledek nepořízení hromosvodné soustavy.
je určen k zachycení úderu blesku (jímací soustavou) do stavby a bezpečného svedení bleskového proudu do země, kde pomocí uzemňovací soustavy dojde k rozptýlení bleskového proudu.
Tato část HROMOSVODU se skládá ze tří částí:Když si uvědomíme, co je to hromosvod, tak zjistíme, že jde o vodivou cestu, která má zajistit bezpečnou cestu od místa zásahem blesku do země. Pokud si představíme dům bez hromosvodu: na střeše kovový stožár s anténou, plechový hřeben a plechové závětrné lišty, stále častěji se pod střešní krytinou skrývá kovový rošt jako nosná konstrukce pro sádrokartón. Dále na domě máme okapy a jejich svody až k zemi. Ve zdech domu jsou uloženy elektrické rozvody, rozvody počítačové sítě, rozvod televizního signálu a topení - tyto části, ač plní svoji úlohu bezvadně, nejsou budovány pro to, aby se jednou staly hromosvodem.
Na tomto příkladu vidíme, že kovu, který nám "může přitáhnout blesk na střechu", máme na domě poměrně hodně. Pokud nainstalujeme hromosvod, přidáme střeše (respektive domu) jen zanedbatelné množství kovu navíc, jež sice může lákat blesk, ovšem je na tento blesk připravený a jeho ničivou sílu odvede mimo dům. Totéž se o ostatních kovových částech střechy říci rozhodně nedá, právě naopak.
Rozdíl mezi domem s hromosvodem a bez hromosvodu s neuspořádanou směsí kovových částí se projeví při zásahu bleskem tím, že bleskový proud sestupující po nespojité cestě instalací a prvků stavby vytváří vodivé cesty přeskokem nebo v místech špatně vodivého spoje dochází k sršení a to jsou místa, kde vzniká požár. Ale na domě, kde je SPRÁVNĚ navrhnut a instalovan hromosvod, při zásahu blesku dochází k rozdělení bleskového proudu do několika cest a k jeho bezpečnému svedení k zemi do zemniče, kde se bleskový proud rozplyne do země.
V první řadě je měď. Měděné vodiče hromosvodů mají nejlepší vodivost a v závislosti na tom se nejméně zahřívají při průchodu elektrického proudu. Z tohoto důvodu jsou často využívány při instalaci hromosvodů na budovách z hořlavého materiálu. Použití měděných vodičů na hromosvod se musí zvážit z pohledu finančního a také chemického, jelikož měď reaguje s celou řadou látek a kovů.
Cenově a životností podobný materiál měďi je nerezavějící ocel. Je to ideální řešení na dlouhou dobu s tím, že pořizovací náklady jsou vyšší.
Poté, co se v minulém století stala měď nedostatkovým zbožím, začala se na hromosvod používat pozinková ocel. Tato byla snadno dostupná a to i finančně.
V dnešní době se při výstavbě hromosvodu prosazují čím dál častěji slitiny hliníku především AlMgSi, který je lehký, velmi dobře tvarovatelný, má dobrou elektrickou vodivost a při dobrém zpracování má velmi dlouhou životnost.
Pozinková ocel se stále používá převážně na uzemňovací soustavu. Zde je nutno použít kvalitní materiál s důkladným zinkováním (min. síla zinkování 70µm) neboť špatně ošetřený materiál zmizí přibližně za deset let.
Dále hromosvody můžeme rozlišovat na klasické (franklinova typu – hřebenové, mřížové, tyčové, oddálené, stožárové, závěsové, klecové), nebo na aktivní (zařízení se včasnou emisí výboje, P. D. A.) U aktivních hromosvodů PDA nebyla nikdy nezávislými laboratořemi naměřena nebo prokázána praxí jejich zvýšená účinnost. Hromosvody PDA jsou pak považovány za úspěšný komerční trik, případně podvod. Jiný druh aktivních hromosvodů, s ionizujícími radioaktivními zářiči, sice určitou účinnost vykazuje, ale s větrem jeho skutečný ochranný prostor prudce klesá.
Současná platná norma použití aktivních hromosvodů sice nezakazuje, ale pohlíží na ně pouze jako na pasivní tyčové jímače daných geometrických rozměrů.
Materiály v Česku nejvíce používané na jímací vedení, svody a uzemnění jsou:
Hromosvod se zřizuje zejména na objektech, kde by mohl výboj blesku:
ohrozit zdraví nebo životy osob (bytové domy, nemocnice, školy),
způsobit poruchu (elektrárny, plynárny, vodárny, nádraží),
způsobit hospodářské či kulturní škody (výrobní haly, muzea, archivy)
nebo na objektech, které sousedí s objekty významnými a v případě zásahu by je mohly ohrozit požárem.
Hromosvod vynalezl v polovině 18. století v Evropě premonstrát Prokop Diviš, který ve své farní zahradě v Příměticích blízko Znojma umístil v roce 1754 první hromosvod. Ve světě platí za vynálezce hromosvodu také americký vědec a politik Benjamin Franklin, který kolem roku 1750 prováděl odpovídající experimenty. První hromosvod na území Českého království, který byl umístěn na stavbě, byl instalován na zámku v Měšicích roku 1775.
